ŘECKÁ ANTICKÁ LITERATURA


Řekové jsou tvůrci první evropské literatury, zakladatelé evropského slovesného umění.Vytvořili originální literaturu, která je spjata s národním životem až do doby Alexandrovy, poté se odcizila národu a pěstovali ji i Neřekové.

Řecká literatura se dělí na čtyři období:
» Období předattické = archaické (8. - 6. stol. př. Kr. = od počátků sloves.tvorby do řecko-perských válek) - rozvoj eposu a lyrického básnictví, počátky vědy a prózy.
» Období attické (5. - 4. stol. př. Kr.) - rozkvétá drama, próza historická,řečnická a Filosofická.; druhá pol. 5. stol. se nazývá doba Periklova.
» Období helénistické (323 - 30 př. Kr. = od smrti Alexandra Vel. do dobytí Egypta Římany) - řecká lit. se z velké části vyvíjí mimo vlastní Řecko pod ochranou helenist. vládců (Ptolemaiovců v egyptské. Alexandrii); poezie se odcizuje národu, stává se učenou; usilovné pěstování věd přivodilo rozsáhlou naukovou prózu.
» Období římské (30 př. Kr. - 529) - nový rozkvět krásné prózy a epiky, ale spíše jde o formu než o obsah; křesťanství převedlo řecký jazyk, formy z části i ducha do doby byzantské.

Jak vybrat LED žárovku
a ušetřit za elektřinu?


Starověké Řecko
Mapa Starověkého Řecka

 


I. OBDOBÍ ARCHAICKÉ 8. - 6. stol. př. Kr.

1. Epika:

ILIAS a ODYSSEA 
- vznik v Ionii v 8. stol. př. Kr., údajný autor Homér
- pochybnosti o Homérově autorství, eposy nejsou dílem jednoho básníka, nýbrž většího počtu pěvců (aoidů), jejichž výtvory byly později spojeny v celek 
- předchůdci eposy: aoidové - pěvci, kteří zpívali epické písně za doprovodu strunného nástroje, formingy či kithary, pobývali na šlechtických dvorech nebo putovali z místa na místo
- látka obou eposů čerpána z pověstí trojského cyklu
- rozsáhlé skladby: Ilias - 15 000 a Odyssea - 12 000 veršů
- epická šíře, idealizace dějů, hojné přímé řeči, přirovnání, výtečná charakteristika osob; bohové zasahují do lidského jednání, i když jsou vznešenější, chovají se jako lidé
- záměrem eposů je oslava hrdinských činů předků rodové šlechty
- bohatý zdroj inspirace pro pozdější tvůrce lit. i výtvar. děl; ve středověku byla na západě přímá znalost Homéra nepatrná, teprve za renesance byly eposy znovu oceňovány (Boccaccio, Petrarca, Tasso)

Ilias
- vychází z historických událostí, nelíčí průběh celé trojské války, zachycuje jen 51 dní z desátého roku boje
- hlavní osnovou básně je Achilleův hněv, všechny události vyprávěny ze široka zrcadlí se v nich celá minulost boje o Troju i její brzký pád
Pověst vyprávěla, že syn trojského krále Priama, Paris, unesl spartskému králi Menelaovi jeho ženu, krásnou Helenu. Pohaněný Meneláos vyzval proto všechny řecké vládce k vojenské výpravě proti Troji; vrchním velitelem se stal Meneláův bratr Agamemnon, král mykénský. Řekové město oblehli, ale nemohli je dobýt. Boj už trval devět let se střídavým štěstím pro obě strany, když tu vypukl spor mezi Achilleem a Agamemnonem. Agamemnon odebral Achilleovi jeho zajatkyni Bríseovnu a uražený Ach. se odmítl účastnit boje. Jeho božská matka Thetis dokonce na Diovi vymohla slib, že Trojané budou tak dlouho vítězit, dokud Achilleovi nebude učiněno zadost. Teprve když padl Achilleův věrný přítel Patroklos, převlečený do jeho zbroje, usmířil se Achilleus s Ag. a rozhodl se, že pomstí přítelovu smrt. V nové zbroji, ukované Héfaistem, se pustil znovu do boje a zabil nejslavnějšího trojského hrdinu Hektora. (Jeho tělo vydal stařičkému Priamovi k pohřbení). Sám se však konce války nedočkal, neboť byl zasažen šípem do paty, jediného zranitelného místa na svém těle. Řekové nakonec dobyli Troju lstí: nejstatečnější bojovníci se ukryli do dřevěného koně, ostatní vojsko předstíralo ústup. Trojané vtáhli koně do města, přesvědčeni, že je bude chránit svou nadpřirozenou mocí. Večer vystoupili Řekové z koně a dali svému vojsku světlem znamení, na kterém místě jsou hradby probořeny. Rozpoutal se strašný boj, v němž většina Trojanů padla; Řekové město vyplenili a zapálili.

Odyssea 
- navazuje na události vylíčené v Iliadě
- nepředvádí celé desetileté bloudění Odysseovo, jen 41 dní posledního roku, dřívější osudy vypráví sám hrdina u krále Faiaků Alkinoa
- hlavní téma Odysseův návrat na Ithaku a potrestání nápadníků, kteří se ucházeli o jeho manželku Penelopu a ničili jeho majetek. 
Ústřední postavou prvních 4 zpěvů je Odysseův syn Telemachos, hledající svého otce, který se stále ještě nevrátil z dobyté Tróje. Hrdinou celé básně je však sám Odysseus. Ten nakonec jako jediný z Ithačanů překoná všechny útrapy na moři i na souši, spojené s návratem na jeho rodný ostrov Ithaku, (Lotofagové, Kyklópové a lidožrout Polyfémos, král větrů Aiolos, Kirké, Sirény, Skylla a Charibdis, Kalypsó, Fajákové) a vrátí se po desetiletém bloudění domů. Ve svém paláci, kam přišel v přestrojení za žebráka, postřílí s pomocí Telemacha a dvou věrných věrných pastýřů domácí šlechtice, kteří se ucházeli o ruku jeho věrné manželky Penelopé. 

HESIODOS (8. - 7. stol.) - rapsód
- vytvořil epos didaktický
» Theogoniá (Původ bohů) - vylíčil zde původ a vývoj světa a bohů; uvedl řecké bohy v genealogickou soustavu
» Práce a dni - obrací se ke svému bratru Persovi, který nad ním vyhrál v dědickém sporu o rodinný majetek, neboť podplatil soudce. Vybízí ho k poctivé práci a dává mu mravní ponaučení pro život i praktické rady pro hospodaření.

2. Lyrika:

» rozkvět v 7. až 6. stol. př. Kr.; lyrika zatlačuje homérskou epiku
» rozpad rod. zřízení člověk si uvědomuje svou individualitu, zaujímá vlastní postoj k veřejným událostem 
» poezie zpívána za doprovodu lyry nebo písťaly
» podle způsobu přednesu: monodická - zpívaná jednotlivcem 
sborová
» podle celkového zaměření: elegická - vážný obsah, ale ne vždy žalozpěvy
jambická - společenskokritická, satirická
melická - písňová, osobní, subjektivní pocity

ARCHILOCHOS z ostrova Paru (kolem r. 650)
- zakladatel řecké lyriky, nejstarší evr. "prokletý" básník, ctěn jako Homér
- zachovaly se jen zlomky tvorby
- psal elegie a epigramy, ostré jamby - kritizoval uzavřenou aristokratickou společnost
- složité metrické útvary, zavedl melodramatický přednes - melodram
ALKAIOS (1. pol. 7. stol. př. Kr.) - žil stejně jako Sapfó na Lesbu, spolu s ní hlavní představitel řec. sólové lyriky
- příslušníkem aristokracie, bojoval proti tyranydě (vládě jedince) na Lesbu
- písně politické, pijácké i milostné
SAPFO (7. - 6. stol. př. Kr.) - řecká lyr. básnířka
- na ostrově Lesbos vedla dívčí kroužek, jehož posláním bylo uctívání Múz a Afrodity hudbou a poezií
- skládala ódy, hymny a elegie; vyznačují se citovou hloubkou a upřímností, čerpala podněty z náklonnosti ke členkám kroužku "lesbická láska"
- básně uspořádány do 9 knih podle metrické stavby; zachovaly se většinou jen zlomky
- oblíbená tzv. sapfická strofa (4 verše - 3 verše jedenáctislabičné, 1 verš pětislabičný
ANAKREON (2. pol. 6. stol. př. Kr.) - dovršitel řec. monódické lyriky 
- dvorní básník u tyrana Polykrata na Samu, po jeho smrti byl povolán do Athén; s jeho postavením souvisel obsah i forma jeho básní sloužily k pobavení dvorské společnosti
- rozmarné písně o lásce, mládí, víně a radostech života; i sebeironie starce nad milostnými neúspěchy a ostřejší tón, zesměšňující povýšence
- jeho verše hojně napodobovány (tzv. anakreontská poezie) - vliv na Puškina a Goetha
SIMÓNIDÉS (asi 556 - 468) - nejnadanější a nejplodnější řec. lyrik
- psal všechny druhy sbor. lyriky, elegie a epigramy; pověst si získal hlavně úchvatnými žalozpěvy
PINDAROS (*522 př. Kr.) - největší představitel řec. sborové lyriky
- pocházel z aristokrat. rodu, svou tvorbu zaměřil na k oslavě urozených lidí a bohů, Athén, vítěze gymnastických her v Olympii
- z tvorby se zachovala asi čtvrtina (45 básní)
- psal na objednávku pro aristokraty a tyrany
- jeho poezie má vznešený i vážný obsah, psaná slavnostní stylem a působí mohutným dojmem ódy

3. Próza:

» vznik dějepisné a filosofické prózy u maloasijských Řeků v Ionii - ionští filosofové (Thales, Anaximandros...)
» první prozaikové tzv. logografové = odborní vypravěči a nejstarší řečtí historikové (6./5.stol. př. Kr.), např. Hekataios z Míléta 
» lékař. věda - Hippokratos (asi 50 spisů) Řekové se stali zakladateli evropské vědy a naukové prózy

EZOP (Aisopos, 6. stol. př. Kr.) - patří k nejstarším autorům zvířecích bajek
- zvířata, rostliny i věci jednají jako lidé a jsou jim přisouzeny určité lidské vlastnosti (krutý lev, pilná včela, lstivá liška...) 
- záměrem bajky je didaktické poučení, jak se mají lidé chovat, co dělat a co nedělat
- původní Ezopovy bajky se během dalších staletí rozmnožovaly a byly velmi oblíbené

II. OBDOBÍ ATTICKÉ 5. - 4. stol. př. Kr.

1. DRAMA:
» střediskem literárního ruchu Athény, jež za to vděčí své demokratické ústavě, veřejné dění se stalo zájmem širokých vrstev svobodného lidu 
» rozkvět řeckého dramatu - tragédie, která se vyvinula z lidových zpěvů na Dionýsa, a o něco později i komedie

a/ Attická tragédie (řec. zpěv kozlů) vznikla ze sborových písní (dithyrambů), jež tvořily součást oslav na počest boha Dionýsa. Tyto písně, které byly vkládány do úst satyrům (převlečeným za kozly), se postupně dramatizovaly tak, že ke sboru se přidával přednášejíci herec. Tak vznikl dialog mezi sborem a hercem, což byl základ dramatu. Prvního herce prý zavedl Attičan Thespis (kolem r. 534). Předmětem takových jednoduchých představení byly báje o Dionýsovi; brzy se však čerpala látka i z jiných bájí. Sbor pak už nevystupoval v podobě satyrů a převládly vážné prvky. Co bylo v původní "tragédii" žertovného, to přešlo do satyrského dramatu. Satyrské drama bylo kratší hra, zpracovávající humornou formou mytický námět. Předvádělo se po shlédnutí tragédií, zřejmě proto aby byl zmírněn tíživý zážitek z tragédie. 
V Athénách se tragédie hrály o slavnostech Dionýsových, tzv. Velkých Dionýsiích a Lénajích; byly tedy součástí státního kultu. Tři připuštění básníci vždy závodili mezi sebou; každý předvedl tři tragedie a jedno satyrské drama. Protiže diváci dokonale znali mýty, které hry zpracovávaly, mohli se autoři učinit těžištěm hry dobové problémy, např. konflikty jedince a společnosti.
Nejslavnějšími dramatiky se stalo trojhvězdí tragických básníků: Aischylos, Sofokles a Eurípidés.

AISCHYLOS (asi 525 - 455) se narodil v Eleusíně, pocházel ze šlechtického rodu; v mládí zažil svržení tyranidy v Athénách a zřízení demokrat. státu (510) - rozklad rodové společnosti. Osobně se účastnil válek s Peršany (tragédie Peršané). Kvůli neshodě s Athéňany strávil poslední léta svého života mimo vlast na Sicílii, kde také zemřel.
Zavedl 2. herce; dramata však jsou dějově chudá, převládá lyrická složka. Příznačným rysem je uplatnění myšlenky, že člověk, který poruší určité přirozené normy, dochází trestu. Propaguje nová, v tehdejší době pokroková společenská opatření (např. zřízení aeropagu, který měl nahradit starou krevní mstu.). Napsal asi 90 her, z nichž se úplně zachovalo 7 tragédií:
Peršané - nejstarší zachované dílo. Námětem je Xerxova výprava proti Řecku (nám. není z mytologie, ale z nedávných dějin). V bitvě u Salaminy byli Peršané poraženi - oslava vítězství Řecka.
Prosebnice - součást trilogie věnované mýtu o 50 dcerách Danaových, které prchají se svým otcem z Egypta do Argu, aby se zachránili před sňatkem s 50 bratranci, syny Aigyptovými. V Prosebnicích se Danaovny obracejí k argejskému králi s prosbou o ochranu - odtud název Prosebnice. Po sňatku, který se nakonec uskuteční, dívky zavraždí své manžele. Jen Hypermestra neuposlechne a je svými sestrami souzena. Konflikt: rod (otec) - rodina (manžel).
Sedm proti Thébám - Thébský král Láios se svou manželkou Iokastou pohodil svého syna Oidipa do hor, neboť mu bylo po narození věštěno, že zabije svého otce a ožení se svlastní matkou. Dítě však bylo nalezeno pastýřem a vychováno u korintského krále Polyba. Když se Oi. dozvěděl o věštbě, opustil domnělé rodiče, aby uprchl před naplněním věštby. Cestou nevědomky zabil vlastního otce, a když rozluštil hádanku Sfingy a osvobodil tak město Théby od obludy, oženil se s Iokastou a měl s ní 4 děti. Rodová kletba lpí na potomstvu několik generací. Děj tragédie: Po Oidipově smrti dojde k boji o trůn mezi jeho syny, Eteoklem a Polyneikem. Děj trag.: sedm vůdců v čele s Polyneikem oblehne Théby, aby svrhlo Eteokla. Hlavní konflikt: má se Eteokles obrátit proti bratru a hájit zájmy občanů či se k němu chovat jako k bratrovi. Dojde k souboji obou bratrů, ve kterém se navzájem zabijí. Zaniká rod, ale zároveň vítězí stát, hájící svou nezávislost. 
Oresteia - jediná řecká úplně zachovaná trilogie, užívá 3. herce, kterého mezitím zavedl mladý Sofokles. Tématem je osud potomků Atreových, na kterých lpí kletba za hrozný zločin jejich předka. (Atreus usmrtil děti svého znepřáteleného bratra Thyesta a pohostil jej jejich masem.) Tři části:
1. Agamemnon - Ag. se vrací z trojské války zpět do Argu, jeho nevěrná manželka spolu se svým milencem Aigisthem jej zavraždí.
2. Obětující ženy - Agamemnonův syn Orestes se vrací do Argu, aby na rozkaz Apollonovy věštby pomstil otce. Setkává se svou sestrou Elektrou, která ho k pomstě ještě více podnítí. Když Orestes zavraždí svou matku a Aigistha, je pronásledován Erinyjemi, bohyněmi pomsty.
3. Usmířené bohyně - Athéna zřizuje soud porotců, Erinyje obviňují Oresta, Apollón jej hájí. Zápas mezi principy otcovského a mateřského práva. Nakonec je Or. ospravedlněn a Athéna přeměňuje soudní sbor v stálý soud (aeropag) - odstranění krevní msty.
Upoutaný Prométheus - Pr. porušil božské zákony tím, že vzal z Olympu oheň a dal ho lidem. Za to je přikován ke skále, nakonec je však osvobozen. Inspirace pro moderní básníky (Goethe, Byron, Shelley)

SOFOKLES (496 - 406) se narodil v Kolónu (předměstí Athén), pocházel ze zámožné rodiny. Zprvu sám vystupoval jako herec, ale pro slabý hlas toho nechal a věnoval se dramatické tvorbě. Mezi jeho přátele patřil Periklés a Hérodotos.
Napsal asi 120 her, z nichž se úplně zachovalo 7 (Aiás, Antigona, Král Oidipus, Elektra, Filoktetes, Tráchiňanky, Oidipus na Kolóně) a zlomek satyr. dramatu Slídiči. Dovršil vývoj tragédie tím, že zavedl 3. herce. Ještě více omezil úlohu sboru; věnoval větší pozornost psychologickému proklesení postav a dramatickému pojetí her. 
Sofoklovy tr., i když mají základní ideu společnou s tr. Aischylovými (trest za provinění proti společenským a mravním normám), se některými svými rysy od nich odlišují. U Aischyla byl člověk často jen zápasištěm bohů (viz Orestes v Obětujících ženách), Sofoklovi hrdinové jednají většinou samostatně (zřídka uvádí na scénu bohy). Těžiště konfliktu se odehrává uvnitř postav; odráží se tu rozpor mezi tradiční morálkou (jež klade zájmy vlasti nad zájem osobní) a individualismem (lidskostí). Kladní hrdinové v jeho hrách často podléhají neúprosnému osudu, který se v tomto pojetí jeví jako tajemná všeovládající síla. Sofoklovo dílo mělo značný vliv na pozdější lit. tvorbu (zejm. renesanci). Mezi nejznámější tragédie patří:
Oidipus král - Zemi postihl mor. Kreon přináší věštbu, že mor skončí, až bude ze země vypuzen vrah krále Láia. Věštec Theyresiás říká králi Oidipovi, že vrahem je on sám. Oi. mu však nevěří a považuje jej za spiklence. Přichází posel z Korintu a oznamuje, že zemřel údajný Oidipův otec Polybos. Postupně Oi. odkrývá pravdu, že se dokonale naplnila věštba: nevědomky zavraždil svého otce a oženil se s vlastní matkou. Iokasté (jeho manželka a matka) se oběsí, Oi. se oslepí. a odchází ze země.
Antigona - Ant. je dcerou Oidipa a Iokasty. Přes zákaz tyrana Kreonta pohřbí tělo svého bratra Polyneika, který nesmí být pochován, protože bojoval v bitvě o Théby proti své vlasti. Za to ji Kreón odsoudí k smrti - je zazděna do skalní hrobky. Věštec Theyresiás nakonec Kreonta oblomí, ale už je pozdě. Ant. se mezitím oběsila na závoji, Kreontův syn Haimón, Antigonin snoubenec se ze zoufalství probodl a jeho matka také. Kreón je stíhán osudovými ranami a uvědomuje si svou vinu. Hra vyjadřuje konflikt mezi dvěma povinnostmi: nepsaný zákon etiky a lidskosti, humánní cit, který ztělesňuje Antigona - respektování tvrdých zákonů daných vládcem, státní mocí, kterou reprezentuje Kreon.
Elektra - Hrdinkou této tr. je Elektra, dcera krále Agamemnona a Klytaiméstry, sestra Orestova. Po zavraždění otce manželkou a jejím milencem ukryje svého bratra v cizině a zůstává v rodném domě jako předmět potupy a ponižování. Po Orestově návratu z ciziny jej přiměje, aby otcovy vrahy zabil.

EURIPIDES (480 - 406) se narodil na Salamíně a věnoval se výhradně studiu a literární tvorbě. Udržoval četné styky se známými filozofy té doby (přítel Sokratův), vlastnil velmi rozsáhlou knihovnu. Proti oběma starším dramatikům působí značně novátorsky. Kritizoval tradiční náboženské představy, společenské a mravní názory. Za svého života neměl velký úspěch, byl terčem výsměchu. Ale po smrti se stal úžasně oblíben v celém světě. Také římští tragikové (Seneca) zpracovávali především kusy Eur. 
Euripidovi nešlo ani tak o formu jako spíše o obsah. Proto si formu zmechanizoval. V prologu u něj vystupuje jedna osoba, která monologicky vysvětlí divákům předpoklady děje a naznačí, jak dopadne. Ještě více oslabil úlohu sboru, zpěvy doplňoval tzv. monodiemi (sólovými áriemi - předchůdce operety). Vyhledával méně známé báje, starým dodával zajímavosti změnami v obsahu nebo zvláštním pojetím (vkládal do nich i smyšlené příběhy). Hlavně však proměnil postavy hrdinů v prosté lidi, jednající z vlastního popudu i na vlastní odpovědnost. Sofokles líčil lidi, jací by měli být; Eur. je zobrazoval takové, jací jsou.
Odhaduje se, že napsal asi 80 - 90 her, z toho se zachovalo 17 tragédií a jedno satyrské drama (Kyklops). Nejznámější z nich jsou Médeia, Trójanky, Hippolitos a Ifigenie v Aulidě.
Médeia - Královská dcera Médeia zachránila vůdce Argonautů Iasona a pomohla mu dosáhnout cíle námořní výpravy - zmocnit se zlatého rouna. Zamilovala se do Iasona a odplula s ním do Korintu, kde si však Iason oblíbil dceru krále Kreonta Glauku, s níž se měl oženit. Medeia zosnovala krutou pomstu: poslala Glauce svatební roucho a ozdobu do vlasů. Šaty se na těle nevěsty vznítily, Glauka uhořela a spolu s ní zahynul i její otec. Potom zavraždila Medeia obě své děti, které měla s Iasonem, čímž pomstila manželovu věrolomnost. 
Vytvořil množství tragických postav, zvláště ženských. Zobrazoval je v kritických životních situacích, kdy jim dával vyslovovat filos. úvahy o smyslu života a o správnosti lidského jednání. (Ale filosování hrdinů je často nemístné a vtíravé a ruší.) Povahy svých hrdinů se snažil prohloubit psychologicky, někdy však nedovedl uspokojivě vyřešit jejich ideové a mravní konflikty, a proto často dochází k rozuzlení zápletek nadpřirozeným zásahem božstva (deus ex machina).
Euripidem končí slavná doba Attické tragédie; později nastal úpadek, z něhož se nezachovalo téměř nic.

b/ STARÁ ATTICKÁ KOMEDIE (od kómos a diá - zpěv veselého průvodu) vznikla z jiných oslav Dionýsových postupným spojováním původně samostatných výstupů. Její rozvět spadá do období přelomu 5. a 4. stol. př. Kr. Skládala se podobně jako tragédie ze sborových písní a z dialogů, ale v některých podrobnostech se do tr. lišila, zvláště proto, že sbor byl ve staré att. kom. mnohem činnější než v tr. Zejména v tzv. parabasi (odbočce) se obracel přímo k divákům.
Obsah st. att. kom. byl rozmanitý, typická však pro ni byla fantastičnost a nevšední zájem o problémy politické a morální. S naprostou svobodou kritizovala a satirickým způsobem odsuzovala nejrůznější zlořády z veřejného života; tento rys byl podmíněn demokratickým zřízením Athén. Často se v ní objevují i drastičnosti a oplzlosti.
Hlavním představitelem st. att. kom. byl Aristofanes; jinak známe jen zlomky jiných autorů (Kratinos, Eupolis). S úpadkem athénské demokracie po peloponnéské válce st. att. kom. odumírá. Písně sboru ztrácejí souvislost s dějem, místo polit. a společenské satiry volí autoři spíše náměty ze soukromého života, literár. satiru a s oblibou parodují mýty.

ARISTOFANES (445 - 380) napsal asi 44 komedií, zachovalo se jich 11 (Acharňané, Jezdci, Oblaka, Vosy, Mír, Ptáci, Lysistrata, Žáby, Ženský sněm, Bohatství). Většinou vznikly za peloponnéské války a jsou těsně spojeny se současnými politickými a kulturními poměry. Obsahují množství dobových narážek na současné osobnosti a události, kom. byla nástrojem veřejné kritiky. Stál v řadách umírněných demokratů. Idealizoval dobu athénského rozmachu a s přítomností nebyl spokojen. Stíhal nové nábož. a filos. myšlenky, byl zastáncem zděděné víry. Odsuzoval moderní výchovu, šířící se působením sofistů, neboť byl přesvědčen, že kazí mravy. Právě proto odsuzoval i moderní umění. Tak zkarikoval Sokrata, Euripida a Kleona. Byl skvělý humorista a satirik plný vtipných nápadů. Ve své kritice nebyl však vždy veden mravním rozhořčením, pudila ho spíše touha po komickém účinku. Často proto ani nepřihlížel k pravdě a využíval sprosté klepy a pomluvy.
Jeho jazyk je pozoruhodný, kontrastně používal výrazy tzv. vyššího stylu a slov lidových až vulgárních (mluva vojáků, nevěstek, zvukomalebná slova - Ptáci). Z jeho kom. mají největší význam Jezdci a Mír.
Jezdci - Odehrává se před domem athénského Lidu, který je zosobněn jako karikatura starého, náladového starce, dbajícího jen o své pohodlí. Má tři otroky: 2 z nich jsou nespokojeni, jaké přízni se těší 3. z nich - Paflagon (útok proti demagogovi Kleonovi, zároveň si dobírá athénský lid). Paflagon Lid podvádí a ostatní otroky týrá. Věštba tvrdí, že prohnaného Paflagona může nahradit jen ještě větší ničema. Proto získají jelitáře Agorakrita, který se s Paflagonem předhání v nadbíhání Lidu. Jelitář zvítězí, převaří Lid v kotli, a tak ho omladí. Lid se na konci objeví v šatech z doby marathonských bojovníků.

2. ATTICKÁ PRÓZA:

a/ DĚJEPISECTVÍ mělo za úkol postavit před oči současníků hrdinné činy předků, a tak jim dát příklady pro jejich chování. Předchůdci klasického děj. byli logografové, spisovatelé národních pověstí a bájí. Za zakladatele vlastního děj. byl považován Hérodotos.
HÉRODOTOS (484 - 430) zcestoval velkou část tehdejšího světa, pobyl i v Athénách a účastnil se založení athénské kolinie Thurií v jižní Itálii. Vývoj světa pojal jako odvěký zápas mezi Řeky a východními barbary, přičemž smysl dějin spatřoval v úsilí o stálou rovnováhusil ve světě a v tom, že božstvo trestá smrtelníky, kteří překročili stanovené meze. Jeho dílo, které je prvním vylíčením národních řec. dějin, tvoří 9 knih; první 4 knihy obsahují dějiny východních národů (do r. 500 př. Kr.), 5 dalších knih popisuje řecko-perské války (do r. 478 př. Kr). Hérodotovy práce obsahují četná odbočení zeměpisného rázu: o životě v Egyptě, o krajích a zvycích jiných národů. Tím se přibližuje k metodě tehdejších logografů; umělecká stránka převažuje nad vědeckou. Ačkoli se v něm objevují teprve počátky historické kritiky a je protkáno množstvím pověstí, byl Her. nazván "otcem dějepisu".
THÚKÝDIDÉS (460 - 400) byl vlastním zakladatelem vědecky pojatého dějepisu. Ke všem pramenům přistupoval kriticky a nepřipouštěl zásahy bohů do historického vývoje. Hledal ve všem přirozené příčiny a události vysvětloval nejčastěji z mocenských a hospodářských poměrů. Postupoval přísně chronologicky a omezil zábavný způsob zpracování; je to první pragmatický hostorik. 
Za peloponnéské války byl jedním z velitelů proti Sparťanům. Kvůli jednomu neúspěchu žil dvacet let ve vyhnanství. Napsal celkem 8 knih, v nichž vylíčil dějiny peloponnéské války (431 - 404, ale dospěl jen do r. 411). Často z potřeby to či ono vysvětlit učinil odbočky do vzdálenější historie. Třebaže vcelku psal hutným slohem, tu a tam do něho vkládal dialogy a přímé řeči, aby jej spestřil a vzbudil větší zdání autentičnosti. Tam, kde můžeme jeho údaje kontrolovat podle přímých pramenů, docházíme k potvrzení jeho věrohodnosti.
XENOFÓN (430 - 354). Jako příslušník zámožných vrstev a žák Sokratův, měl odmítavý poměr k athénské demokracii a sympatizoval se Spartou. R. 401 se zúčastnil tažení Kýra Mladšího proti perskému králi. Ve svém nejlepším spise Anabasis (Výprava Kýrova, 7 knih) pak z vlastní zkušenosti popsal strastiplnou cestu 10 000 řeckých vojáků z Babylonu k Černému moři. Pokusil se pokračovat v Thukididově díle líčením řec. dějin, v nichž vypráví o konci peloponnéské války. Obsahují sice cenné zprávy, ale jsou nekritické, protože straní Sparťanům.

b/ ŘEČNICTVÍ soudní a politické se vyvinulo jako důsledek svobody slova a stalo se důležitým činitelem ve veřejném, politickém a kulturním životě. Jeho rozkvět spadá do 4. stol. Zakladatelem oslavných řečí byl Ísokratés.
ÍSOKRATÉS (436 - 338) byl athénský řečník; pro slabý hlas nevystupoval na veřejnosti, živil se jako logograf. Později v Athénách založil rétorskou školu, která se od sofistických škol lišila širším základem vzdělání, důrazem kladeným na morálku a metodou výuky. Ve formě řečí a dopisů psal politická pojednání, jimiž se snažil působit na veřejnost. Vyzýval, aby se Řekové spojili pod silnou vůdčí osobností a zaútočili společně proti Persii. Takovou osobnost spatřoval ve Filippovi Makedonském. Věřil, že dobytím nového území budou vyřešeny sociální rozpory. Pod jeho jménem se zachovalo 9 dopisů a 21 řečí politických, výchovných, soudních a oslavných (Chvalořeč na Helenu). Jako cíl si vytkl posílit umělecký účinek prózy.
DÉMOSTHENÉS (384 - 322) byl nejslavnějším athénským řečníkem a politikem (přívrženec demokracie). Zprvu se živil jako logograf. Houževnatostí a sebekázní překonal vrozenou vadu řeči a dosáhl řečnické dokonalosti. Proslul jako bojovník za svobodu Řecka proti Filippovi Makedonskému. Jeho politika však skončila nezdarem, r. 338 byly řecké státy poraženy v b. u Chairóneie, a ztratily tak svou politickou svobodu.
Pod jeho jménem se zachovalo 61 řečí a 6 dopisů; nepocházejí však všechny od něho. Většinu tvoří řeči politické, z nichž nejdůležitější jsou namířeny proti Filippovi (tzv. Filippiky). Dem polit. cíle byly nereálné, avšak morální obsah jeho programu,láska k vlasti a ke svobodě, i osobní statečnost z něj činí jednu z největších postav řec. dějin. Dosáhl formální dokonalosti (různé slohové prostředky podle nálady a charakteru projevu, působivá gestikulace), jež byla skloubena s mohutnou myšlenkovou silou.

c/ FILOZOFIE měla přispět k objasňování otázek smyslu lidského života, původu a základních principů vývoje světa. Nejvýznamnější filozof té doby, Platón, zvolil k filos. výkladům formu dialogů, u jehož kolébky stála Sókratova otázková metoda. Jeho žák, Aristotelés, se stal tvůrcem nové naukové prózy, vědeckého pojednání. Pro teorii literatury má velký význam jeho Poetika (nauka o básnictví) a Rétorika (nauka o řečnictví).

III. OBDOBÍ HELÉNISTICKÉ 323 - 30 př. Kr.

Toto období je charakterizováno ztrátou polit. samostatnosti a hosp. významu řeckých obcí. Středisko kulturního života se přeneslo z Athén, v nichž se alespoň udržely filos. školy, do hlavních sídel helénist. států, především do Alexandrie, dále do Pergama, Antiochie, na Rhodos a do Syrákús. Literatura za nového uspořádání polit. poměrů už nemohla počítat s ohlasem u širších vrstev a omezila se na úzký kruh vzdělanců. Přesto však přinesla leccos nového i v tematice, zvl. však ve zdokonalení formální stránky, především v 1. pol. tohoto období. To je vidět např. na poezii, v které udával tón Kallimachos.

1. POEZIE:
Nejrozšířenějším lyr. druhem se stal epigram, elegie se plnila epickým obsahem a stávala se výpravnou. Co se týče epického básnictví, znamením doby byla epická báseň menšího rozsahu, tzv. epyllion (eposek), v němž byla popisována nějaká episoda z řeckého bájesloví. Epyllion vznikl z nechuti k rozvláčným eposům, od helenist. básníků byl převzat Římany.
KALLIMACHOS z Kyreny (310 - 240), básník a učenec, byl nejvýzmamnějším představitelem tzv. alexandrijské moderny. Doporučoval skládat básně menšího rozsahu a sám tvořil epyllia, epigramy, elegie a hymny. Zabýval se katalogizováním alexandrijské knihovny. Jeho současníkem a přívržencem byl APOLLONIOS Rhodský (295 - 215), který si však Kallimacha znepřátelil tím, když proti jeho zásadám složil větší epos Argonautika.
THEOKRITOS ze Syrákús (300 - 260), helénist. básník, zpracoval literárně motivy lidových pastýřských písní v bukolských básních, později byly nazvány pastýřské idyly. Líčí v nich výjevy ze života pastýřů a rolníků, které však idealizuje. V některých idylách předvádí básník pod maskou pastýřů své přátele i sebe. Psal i epigramy a epillia. Je to poslední velký básník řecké antiky. 

2. NOVÁ ATTICKÁ KOMEDIE:
Tragédie nevytvořila nic nového, pokračovala ve svém úpadku. Komedie pozbyla polit. významu, obrátila se k látkám ze všedního života a stala se kosmopolitní. Vytvořilo se ustálené veseloherní typy (zamilovaný mladík, chytrý otrok, hetéra, vychloubavý voják, apod.) a okruh témat se zaměřil na soukromý život (osobní problémy, milostné a rodinné). Charakteristická je umně provedená zápletka a vtipný dialog (připomíná naši činohru). Působila silně na římskou komedii. Hlavním básníkem nové att. komedie ve 4. stol. př. Kr. je Menandros, od ostatních autorů se zachovaly jen zlomky.
MENANDROS z Athén (342 - 293) byl nejlepší básník nové att. komedie. Napsal přes 100 komedií, zachovaly se velké zlomky z kom. Škarohlíd a Spor o dítě. Předností jeho kom., které měly jednoduchý děj ze všedního života s milostnými a majetkovými zápletkami, byly mistrné charakteristiky a jim přizpůsobená řeč. Men. byl přívržencem Epikúrovy filosofie, proto chtěl nejen bavit, ale i vychovávat. Na člověku jej zajímala "lidskost" a vztah k životu. Ve Sporu o dítě říká ústy otroka, že nikoli bozi, nýbrž povaha člověka je strůjcem jeho osudu. Jeho hry volně zpracovávali latinsky Plautus a Terentius.

3. PRÓZA:
Rozvoje dosáhla zvl. nauková próza. Hlavní osobnosti tohoto vědeckého ruchu byli Eratosthenés (správce alexandrijské knihovny ve 3. stol.), Zénodotos (zakladatel řec. gramat. školy v Alex.), Archimédés (matematik), Aristarchos ze Samu (matematik a astronom) aj. V této době se také vytvořila zábavná próza, román a novela.
Nejlepším dějepiscem helénist. období byl POLYBIOS (200 - 120), který sepsal rozsáhlé dílo Dějiny (40 knih, zachovalo se 5). Zpracoval v nich dějiny řecko-římského světa a zvl. Říma od 1. punské války (264 - 241) do r. 144 př. Kr. 
Filosofie hleděla za doby helénist. především k morálce (Epikuros, Zenon, Chrysippos, Poseidonios).

 

(c) 2004 - 2014 Žárovky info, Latinská římská literatura